🐾 Vítejte u pohádek o zvířátkách s poučením

V každém lese, na louce nebo u říčky žije spousta zvířátek, která mají své malé příběhy. Některé jsou veselé, jiné napínavé, ale všechny v sobě ukrývají důležité poselství – o odvaze, přátelství, trpělivosti, nebo třeba o tom, proč si máme vážit přírody kolem sebe.

V těchto pohádkách se setkáte s liškou, jezevcem, lasičkou, jelenem i vránou, ale také s malým divočákem, který zabloudil, nebo s lasičákem Hugem, který má trošku mlsný jazýček. Každé zvířátko je jiné, každé se chová podle své povahy – a právě v tom je kouzlo těchto příběhů.

📘 O čem je tato pohádková série?

Tahle sbírka obsahuje více než dvacet krátkých příběhů o zvířátkách z české přírody. Každý z nich je psaný tak, aby pobavil, pohladil a zároveň něco nenásilně naučil – třeba proč není dobré krást vajíčka z kurníku, co se stane, když někdo znečistí říčku, nebo jak vypadá pravé lesní přátelství.

Pohádky jsou vhodné pro společné čtení s dětmi i pro první samostatné čtení. Mají jednoduchou stavbu, přirozený jazyk a vždycky přinášejí nějaké malé poučení – bez kázání, ale s porozuměním.

Ukázka příběhu z knihy:

Sysel Šimon a lekce o domovu

V rozlehlé louce, kde se na jaře vlnily pestré květy a v létě voněla teplá hlína, žil jeden usilovný sběratel. Byl to sysel jménem Šimon. Každý den od rozběhnutí prvních slunečních paprsků až po soumrak pobíhal po louce a shromažďoval jídlo na zimu. Neunikl mu žádný ořech, žádné zrno ani šťavnatá bobule.

Šimon byl ve svém shromažďování tak přesvědčený, že zapomínal na všechno ostatní. Jeho nora, kdysi pohodlný a suchý domov, se pomalu začínala rozpadat. Vstupní chodba se hroutila, stěny byly podmáčené a malé doupěte, kde si kdysi hověl, se naplňovalo prachem a nepořádkem. Šimon si však ničeho nevšímal. "Mám dost jídla, to je hlavní!" chlubil se každému, kdo šel kolem.

Jednoho dne se však obloha zatáhla temnými mraky a přišla prudká bouře. Vítr se proháněl loukou, kapky deště bičovaly zem a proudy vody si hledaly cestu všude, kde mohly. Šimon se schoulil ve své noře a doufal, že bouře brzy pomine.

Když se ráno probudil, jeho srdce se sevřelo. Voda pronikla do jeho nory a odnesla většinu jeho pečlivě nasbíraných zásob. Zůstalo jen několik mokrých ořechů a několik promáčených semen. Šimon si zoufale povzdechl. "Celé léto jsem sbíral, a teď je to pryč!"

Jeho stěžování uslyšela zvířátka z lesa. Srnka Tonička, zajíc Flíček, ježek Matěj a dokonce i starý jezevec Bohouš se přišli podívat, co se stalo.

"Tolik ses staral o jídlo, Šimone, ale zapomněl jsi na svou noru," promluvila moudrá sova Kateřina. "Každé obydlí musí být chráněné, jinak nepřečká nástrahy přírody."

Šimon se zastyděl. Nikdy si neuvědomil, že domov je stejně důležitý jako zásoby na zimu. "Ale teď už je pozdě..." povzdechl si.

Není pozdě, Šimone," řekl mu zajíc Flíček a postavil se před ostatní. "Všichni ti pomůžeme."

A tak se lesní zvířata pustila do práce. Srnka Tonička donesla suché listí na vystlání nory, jezevec Bohouš pomohl vyhrabat nové bezpečné chodby, ježek Matěj donesl mech na zateplení, a zajíc Flíček dokonce pomohl Šimonovi znovu najít ztracené ořechy.

Za několik dní byla Šimonova nora pevnější a lepší než kdy dřív. A nejen to – lesní zvířata mu pomohla doplnit zásoby, aby přečkal zimu bez strádání.

Šimon si v ten den uvědomil, že jídlo je důležité, ale bez pevného a uklizeného domova je k ničemu. "Děkuji vám všem!" pronesl s vědomím, že se už nikdy nezapomene starat o svou noru stejně jako o své zásoby.

Poučení? Bezpečný domov je stejně důležitý jako cokoliv jiného. Pokud se nestaráme o své zázemí, snadno můžeme přijít o vše, co jsme si pracně vybudovali. A víc, než kdy jindy platí, že přátelství a pomoc druhých jsou vždy k nezaplacení.

Lasičák Hugo a kurník plný pokušení

V malé noře pod kořeny staré borovice žil lasičák jménem Hugo. Hugo byl drobný, štíhlý, s lesklou srstí a očima tak bystrýma, že v lese málokdy něco uniklo jeho pozornosti. Živil se hlavně myškami, hmyzem a občas si pochutnal na vejci, které našel opuštěné v hnízdě. Jeho nora byla útulná – vystlaná suchou trávou a mechem, a skrytá tak dobře, že ji nikdo nikdy nenašel.

Jednoho dne se však Hugo rozhodl, že se porozhlédne po něčem lepším než myší večeře. Při svém lovu narazil na kurník hajného Karla, o kterém v lese kolovaly příběhy. Hlavně o tom, jak jeho slepice snášejí ta největší a nejchutnější vejce široko daleko. Hugo si olízl čenich a v jeho hlavě se zrodil plán.

"Stačí se tam jen tiše vplížit a nikdo si mě ani nevšimne," zamumlal si pro sebe a vydal se k ohradě. Když se dostal ke kurníku, cítil vůni vajec a slyšel klidné kdákání slepic. "To bude hračka," pomyslel si a začal se protahovat malou mezerou ve dřevěném plůtku.

Jenže co Hugo netušil, byl fakt, že hajný Karel měl nejen slepice, ale také věrného psa Broka. Brok byl statný pes, jeho čich a sluch byly vynikající. Jakmile Hugo udělal první krok ke kurníku, Brok zvedl hlavu, zavětřil a zaštěkal: "Kdo se to tu plíží?"

Hugo ztuhl. "Snad mě neviděl," zašeptal si, ale Brok už byl na nohou a běžel směrem k němu. "Hej, ty drobku! Co tu hledáš?" štěkl Brok a rozběhl se za Hugem.

Hugo neváhal. Otočil se na místě a pelášil pryč tak rychle, jak mu jeho drobné nožky dovolily. Brok ho pronásledoval přes celý dvůr, jeho zuřivý štěkot Hugovi naháněl pořádný strach.

"Už nikdy... už nikdy!" funěl Hugo, když se konečně dostal za bezpečnou hranici lesa. Zastavil se, aby popadl dech, a slíbil si, že na kurník hajného Karla už nikdy ani nepomyslí.

Mezitím se Brok vrátil zpět k hajné chatě, kde se Karel smál: "Dobře jsi ho prohnal, Broku! Tohle byla jeho první a poslední návštěva." Pohladil psa po hlavě a spokojeně se vrátil ke své práci.

Od toho dne si Hugo dával velký pozor, kam chodí hledat potravu. Naučil se, že někdy je lepší držet se své nory a zůstat u svých myších večeří. A les zůstal klidný, protože Hugo pochopil, že riskovat se vždycky nevyplácí.

Poučení?
Každý máme své chutě a touhy, ale ne vždy je správné za nimi jít bez ohledu na následky. Lasičák Hugo se přesvědčil, že krást se nevyplácí, a že každá chytrá lest může narazit na ještě chytřejšího ochránce. Někdy je lepší najít si jinou cestu – poctivou a bezpečnou. A platí to i v lese: co není tvoje, toho se nech být!

Mlsný medvěd a jeho honba za medem

Jednoho letního rána se medvěd Matěj probudil s velkou chutí na sladký med. Olízl si tlapku a zamručel: "Ach, med, ten bych si dnes dal! Ale kde ho najdu?"

S tím se vydal na cestu lesem. Hledal a hledal. Nejprve prozkoumal starý pařez u potoka, ale nic tam nenašel. Poté se vydal k převisům skal, nakoukl pod velký kámen a dokonce i do stromových dutin. Ale ani náznak medu.

"To není možné! Med přece někde musí být!" zabručel nespokojeně a posadil se pod mohutný dub. Chvilku přemýšlel, až si vzpomněl na moudrou sovu, která by mohla znát odpověď.

Matěj se tedy vydal k sovímu hnízdu vysoko ve větvích. "Sovo, moudrá sovo, kde najdu med?" volal nahoru.

Sova otevřela jedno ospalé oko a ospale houkla: "Matěji, včely jsou mazané. Své úly pečlivě skrývají. Med najde jen ten, kdo dobře hledá. To ti musí stačit." A pak zavřela oči a už se s Matějem nebavila.

"Tsss, moc chytrá mi nepřipadá," zabručel medvěd a pokračoval dál. Cestou narazil na zajíce, který si zrovna pochutnával na mrkvi. Matěj ho chytil jednou tlapou, až se zajíc roztřásl strachy.

"Poslyš, zajíci, jestli mi neřekneš, kde najdu med, tak si místo mrkve pochutnám na tobě!" řekl přísně medvěd.

Zajíc rychle ukázal packou na východní část lesa: "Tam, tam u starého dubu je úl. Ale dej si pozor, Matěji, ty včely nejsou obyčejné. Jsou to lesní včely, a ty chrání svůj med zuby nehty! Eh… vlastně žihadly."

Matěj ho pustil a hnal se směrem, který zajíc ukázal. Jak se blížil k dubu, začal slyšet hlasité bzučení. "Bzučení znamená med!" pomyslel si a olízl se.

Ale bzučení bylo stále hlasitější a zlověstnější. Matěj byl tak hladový, že nebral na nic ohled. Rozběhl se k dutině stromu a začal tlapou hrabat do včelího úlu.

V tu chvíli se ozvalo zuřivé bzučení a z úlu vyletěly stovky lesních včel. Medvěd ani nestihl ucuknout a už cítil desítky bodnutí. "Auuuu! Pomoc! Pomoc!" řval Matěj a utíkal, co mu tlapy stačily.

Včely ho pronásledovaly, až doběhl k lesní tůňce. Bez váhání skočil do vody a ponořil se až po uši. Včely chvíli kroužily nad hladinou, ale pak se vrátily zpátky k úlu.

Matěj vystrčil hlavu z vody a s bolestivým povzdechem se poškrábal na nose. "Au… takovou chuť jsem měl na med, ale teď vím, že to za to nestálo."

Poučení? Mlsnost a netrpělivost se nevyplácí. Medvěd Matěj si zapamatoval, že příště bude muset víc přemýšlet, než začne jednat. A Vy, děti, si pamatujte, že příroda má svá pravidla, která je třeba respektovat.