🧺 Vítejte v příbězích o Škrholovi
V hlubokém koutě Boreckého lesa, tam, kde se větve sklánějí k mechu a říčka zpívá svou tichou píseň, bydlí Škrhola. Není to obyčejný skřítek. Jeho tělo je z hadrů, větviček a pytloviny, na hlavě má starý slamák s bažantím perem a na zádech tahá sítku plnou podivností. Dřív žil v nepořádku a nevěděl, jak voní les – ale pak potkal kamarády a všechno se změnilo.
📖 O čem je kniha? Kniha o Škrholovi vypráví příběhy plné laskavosti, přátelství a zábavných poučení. Každá kapitola přiblíží svět lesních bytostí, tajemných koutů přírody a neobvyklých situací, do kterých se Škrhola se svými kamarády – jezevcem Mejlou, ostružinovou vílou Stružinkou a lesním tvorem Trnošem, který připomíná trochu ježečka – dostane.
Příběhy dětem ukáží, jak důležité je mít srdce na správném místě, vážit si přírody a umět si pomáhat. V knize nebude chybět humor, tajemství, dobrodružství ani jemné pohádkové kouzlo. A přestože Škrhola občas brblá, v srdci má místo pro každého, kdo nezapomněl být dítětem.
Kapitola 4: Jak Škrhola jednal s králem lesa
Hned za svítání vyskočil Škrhola z mechové postýlky jako srnka vyrušená ze spánku. Protáhl se, otřepal z ramene spadlý list a bez váhání začal šťouchat do vchodu Mejlova doupěte.
"Mejlo, vstávej! Musíme na Malinový vršek, určitě na nás čekají!"
Zpod vývratu se ozvalo mrzuté zamručení, následované funěním. Mejla si mnul oči a nechápavě koukal, kdo ho to budí.
"Včera tě nebylo možné dostat z postele… a dneska taháš zase ty mě? Co v tom vězí? Jestli ty náhodou nemyslíš víc na koláče než na vyšetřování!"
"To bych si nedovolil," povídá Škrhola, ale přitom se trochu provinile usmál a sklopil oči jako dítě přistižené s kapesníkem plným borůvek.
Rychle posnídali a vyrazili do lesa. Cestou Škrhola nezavřel pusu, pořád něco vyprávěl, komentoval a vymýšlel. Mejla si brzy všiml, že nasadili až nezvykle svižné tempo.
"Zpomal, ty nedočkavý skřítku," funěl. "Já už nemám tak mladé nohy!"
Už z dálky slyšeli hlasité "Ahooj!" – to Škrhola zdravil Stružinku a Trnoše, kteří seděli u domečku na Malinovém vršku. Stružinka si zrovna zašívala šátek, který si včera roztrhla o trny.
Mejla jen unaveně zvedl ruku na pozdrav a s úlevou dosedl na pařez. Stružinka mu hned donesla hrníček malinové šťávy, který přijal s vděkem.
"Bláznivý skřítku," zamručel. "Málem sis ze mě udělal pacienta, takoví spěch to už pro mě není."
"To bude dobré odpočiň si," usmála se Stružinka. "Aspoň víme, že vám na nás záleží." "Musíme si najít bydlení někde poblíž," uvažoval nahlas Mejla. "Sem a tam chodit, to dlouho nevydržíme."
"To je pravda," přitakal Trnoš. "U tůňky je krásně, ale Malinový vršek je kouzelný."
A opravdu – kolem poletovali motýli, květy všech barev se vlnily ve vánku a nad nimi zpívali ptáci jako orchestr bez dirigenta.
"Ale to počká," řekl rozhodně Mejla. "Teď máme jiný úkol."
Trnoš se narovnal, sklopil oči a povídá: "Počkejte tady, jdu prohlédnout stopy… jestli tam ještě nějaké jsou."
Zmizel mezi maliníky. Za chvíli se vrátil a v jeho očích se dalo vyčíst že na něco kápnul.
"No, je to pošlapané… hodně. Ale našel jsem stopy. Jsou… jelení. A ne jen tak nějaké. To byl statný kus."
"Musíme si s ním promluvit," řekl Mejla, který si již odpočinul.
Škrhola pozvolna měnil výraz z odhodlaného na výraz lehkého strachu. "A… nemohli bychom mu třeba jen napsat dopis?"
"Ne, musíme si s ním promluvit," trval na svém Mejla.
A tak se lesní kvarteto vydalo na cestu. Vepředu Trnoš, přikrčený a soustředěný na stopy, za ním Škrhola, pak Stružinka a na konci Mejla.
Les se postupně rozestoupil a otevřel se do široké louky. Uprostřed se poklidně páslo stádo laní. Nad nimi, jako strážce z pohádky, stál Oldřich, dvanácterák s parožím, které se lesklo jako zlaté větve. "To je Oldřich," šeptl Trnoš. "Král lesa. Jdi, Škrholo, jdi mluvit za nás."
Škrhola udělal krok… pak druhý… a ještě jeden. V břiše motýli, v hlavě vítr. Ale šel.
Vítr vál proti němu, takže Oldřich si ho všiml teprve tehdy, když už byl blízko. Zdvihl hlavu, zafrkal a vztyčil se v celé své výšce. Jeho paroží se houpalo jako větve starého dubu.
Ale pak uviděl Škrholu.
"Co tu chceš, lesní skřítku? Přišel ses mě snad pokusit svrhnout?" pravil s úsměvem. Škrhola si odkašlal, spolkl brblání a řekl:
"Nezlob se, králi lesa. Ale někdo včera pošlapal maliní a ostružiní na malinovém vršku. Stopy vedly k tobě. Chtěl bych ti jen říct, že to naši kamarádku Stružinku moc zarmoutilo." Oldřich chvíli mlčel. Pak se usmál.
"Inu, možná jsem v noci neviděl a pár keříků jsem opravdu zlámal. Přijmi mou omluvu a vyřiď Stružince, že se svým stádem přijdu vše vyčistit od plevele, abych napravil způsobenou škodu."
Škrhola se uklonil, srdce mu bušilo jako jelení kopyta. Ale věděl, že to stálo za to.
Když to pak vyprávěl ostatním, všichni žasli. Mejla ho obdivně plácl po rameni, Trnoš se zakřenil a Stružinka… ta se k němu naklonila a políbila ho na tvář. A Škrhola – ten celý zrudl až za ušima.
Cestou zpět si povídali o tom, co se stalo. A když byli téměř na vršku, Stružinka zahnula na malou cestičku. Kluci se zarazili.
"Nebojte, mám pro vás překvapení."
Na konci pěšinky stála jeskyně – stará, ale útulná, schovaná ve svahu pod Malinovým vrškem.
"Tady přebýval medvěd Metěj… ale ten už dávno bydlí na Boubíně. Pokud budete chtít, můžete si to tu upravit. Budu vás mít nablízku – a vy ucítíte, když budu péct koláče."
Škrhola i Trnoš se roztančili radostí. Mejla se jen usmíval a říkal si, že stáří má taky své výhody – třeba když si může v klidu sednout a pozorovat, jak kolem roste opravdové přátelství a těšit se potichu z jejich radosti.
Kapitola 2: Jak se Škrhola nevyhnul koupeli
Bylo dusno. Les se ani nehnul a pod vývratem panovalo líné odpoledne. Škrhola právě zápasil s větví, ze které si chtěl udělat opěradlo ke svému mechovému sedátku , když Mejla zpozorněl. Zvedl čumák a zavětřil.
"Cítíš to?" zeptal se a začal se pomalu otáčet ze strany na stranu.
"Já? Nic necítím… leda že by mi zase spadla bota z nohy," brblal Škrhola a ani nevzhlédl.
Mejla k němu přišel a zavětřil. "Ty to fakt necítíš? To je zvláštní vůně… taková sladká, ale zároveň jakoby cizí."
Škrhola pokrčil rameny. "Já jsem vyrostl mezi hadrama a džbánama, Mejlo. Čich není zrovna moje silná stránka."
Jezevec se posadil a vážně se na Škrholu podíval. "V přírodě je čich jeden z nejdůležitějších smyslů. Díky němu poznáš, jestli se blíží liška, nebo jestli je poblíž něco k snědku. A taky – jestli ty sám moc nevoníš, aby si z tebe někdo větší neudělal svačinu."
Škrhola se zarazil. "Cože? Jakože... vlk?"
"Třeba," kývl Mejla. "A navíc… nevoníš zrovna jako lesní květina." "Brbl… šour… škyt," odvětil skřítek, ale tvářil se trochu nejistě.
O chvíli později už oba sestupovali po pěšině k říčce. Mejla šel klidně, Škrhola cupital za ním se svými pytlovými nohavicemi a slamákem staženým do čela. U vody se zastavili.
"Tak, a šup do vody," vybídl Mejla.
"To myslíš vážně?"
"Jo. A ne jen tak smočit nohu. Opravdově. A ty šaty taky. Když už, tak už."
Škrhola chvíli stál, pak si povzdechl, sundal síťku, proutek i opasek a s brbláním a škytáním zmizel pod hladinou. Byla studená, ale svěží. Mejlova slova mu zněla v uších a on se po dlouhé době cítil zvláštně lehce.
Když ho sluníčko usušilo a znovu se oblékl, zastavil se. Zamrkal.
"Mejlo… já teď něco cítím."
"No vidíš," pousmál se jezevec.
"To je… taková zvláštní vůně. Něco sladkého, ale ne jako staré jablko. Něco… voňavého, jako nějaká dobrota."
Oba se rozhlédli. Vůně se táhla lesem. Pomalu vyrazili, tiše, s ušima i čenichem napjatými. Škrhola šel teď opatrněji, přikrčeně, jako by si uvědomoval, že les není jen jeho hřiště.
Vůně sílila. Přiblížili se k malé mýtině a ukryli se za mladý smrček. Škrhola rozhrnul větve a ukázal dopředu.
Na mýtince stál podivný, ale kouzelný domeček a před ním – nějaké malé stvořeníčko, které Škrhola ještě nikdy neviděl. Vypadalo jako docela obyčejná malá holčička s růžovými tvářemi, na hlavě měla puntíkatý šáteček na sobě hezké šatičky s velkou kapsou vepředu a voněla jako celé léto najednou.
Mejla se usmál a vykročil. "Hola, ahoj Stružinko! Co to tady děláš, že to tak krásně voní?"
"Buď pozdraven, Mejlo!" zavolala ostružinová víla. "Koho to vedeš za sebou?"
"To je můj nový kamarád Škrhola," odpověděl jezevec. "Je to takový skřítek… všemi mastmi mazaný. Narodil se nedávno a spadl mi i s dřevěným kolem do postele."
Škrhola váhal, ale pak se postavil rovně a došel blíž. Ahoj Stružinko co to tady voní?" zopakoval po Mejlově vzoru.
"Ále," mávl Stružinka. "Zrovna dozrály maliny a ostružiny. Někdo mi je tady pomačkal, tak z nich vařím marmeládu, aby nepřišly nazmar."
"To byl určitě ten lotr z lesní tůňky," řekla s rozhodností v hlase. "Trnoš. Není dne, kdy by něco neprovedl."
Mejla se otočil na Škrholu. "To je takové malé strašidlo, co rádo dělá druhým naschvály. Ale dneska mu to neprojde."
Stružinka pozvedla obočí. "Pomalu, chlapci. Třeba to nebyl on. Ale každopádně – pomůžete mi? Pak se můžeme vydat k tůňce a zjistit víc."
"Máš pravdu dneska už ne," rozhodl Mejla. "Je to daleko a já spím rád doma.
Ráno se sejdeme u vykotlaného dubu a vyrazíme."
A tak se Škrhola a Mejla pustili do míchání marmelády. Vůně naplnila les a nad mýtinou se začalo snášet večerní šero. Domluvili se, že zítra Trnošovi pěkně vyčiní – ale hezky po lesnicku. V klidu, tváří v tvář a s vůní malin za zády.
Jak Škrhola zjistil, že vývrat není jen jeho
Na Louce u starého vývratu bylo po ránu ticho, jaké umí být jen na kraji lesa. Ještě se ani pořádně nerozednělo a v trávě se třpytila rosa jako stříbrné perly. Jen z pod vývratu se ozývalo tiché funění a sem tam nějaké to prsknutí.
Škrhola spal. Zabořený v hromadě starých hadrů, se síťkou přes sebe jako peřinou, oddechoval tak, až se mu slamák trochu nadzvedával. Najednou ho ale probudil ostrý zvuk – jako když něco těžkého praskne.
"Krák! Co to…?!" vykřikl a vyběhl z doupěte. Ale v tu chvíli pod ním zapraskala zem. Staré dřevěné kolo, které předešlý den vláčel z kraje louky, se skutálelo přes okraj vývratu a s rachotem spadlo dolů – přímo do nory pod kořeny.
A spolu s ním i Škrhola.
S hlasitým "BUM!" zmizel v otvoru a dopadl do měkkého mechu. Tma, prach, a někde uprostřed toho všeho se ozvalo mručení.
"Kdo mi to… krucipísek… vpadl do postele?!" zazněl hluboký hlas.
Škrhola se zvedl, rozkašlal a zašustil síťkou na zádech. "Já… já se omlouvám… to bylo omylem! Já jen to kolo… a pak bum a.…"
Z mechu se zvedl veliký jezevec. Oči měl ospalé, čenich zarudlý a výraz přísný.
"To je poprvé, co mi někdo vlítl do nory i s nábytkem!" zabručel.
"Já jsem Škrhola," vyhrkl skřítek. "Bydlím tu nahoře, ale nevěděl jsem, že tady máš taky… no, svůj kout."
Jezevec si ho chvíli prohlížel. "Já jsem Mejla. A spím tu každou zimu. Jenže teď už z toho asi nic nebude…" zadíval se na své rozhrabané lože, do kterého se zaklínilo těžké dřevěné kolo.
Škrhola svěsil ramena. "Promiň. Já si sem donesl to kolo, že ho možná použiju jako dveře, nebo jako stůl… nebo jako kolo… ale nečekal jsem, že se skulí dolů."
Mejla mlčel. Pak si povzdechl. "Pomůžeš mi to dostat ven?"
"Jasně!" kývl Škrhola a poprvé v životě opravdu chtěl něco napravit.
Byla to fuška. Tahali, tlačili, brblali, lezli si do zelí… ale nakonec, když se slunce vyšplhalo nad stromy, vyvalili kolo z nory ven. Zaprášení, unavení, ale spokojení.
Mejla se posadil vedle vývratu a zívl. "No, asi to tu budu muset přestavět."
Škrhola si sedl vedle něj a podal mu kousek sušeného kořene, který nosil na horší časy. "Na omluvu."
Jezevec ho přijal. "Tak jo… možná to tu přece jen není tak zlé."
A tak se z nezbedného samotáře stal někdo, komu dal jiný tvor šanci být kamarádem. A i když měl Škrhola stále svoje brblavé dny, od toho dne věděl, že Louka u starého vývratu není jen jeho. A že přátelství se někdy narodí právě z toho největšího zmatku.