Škrhola II
Škrhola II – další příběhy z Malinového vršku
Na Malinovém vršku se znovu začíná psát nové dobrodružství!
Pokračování oblíbené knihy Škrhola právě vzniká a ponese název Škrhola II – další příběhy z Malinového vršku.
Čtenáře znovu čeká setkání se známými postavami i úplně nové příhody, ve kterých nebude chybět humor, moudrost ani kapka dobrodružství.
Kniha je zatím ve fázi rozpracování, ale už nyní se můžete těšit na veselé i napínavé kapitoly, které vás zavedou zpátky do kouzelného světa Škrholy.
Průběžně vás budeme informovat o dalším postupu i o ukázkách z připravovaných příběhů.ůj text...
Čarodějnice Amálka a svítící houby
V bažinách u vrutických pramenů stála stará chaloupka z vrbového proutí a rákosí. Tam žila mladá čarodějnice Amálka. Byla zvědavá a neposedná, toužila se stát tak dobrou bylinkářkou a mastičkářkou, jako její teta Hildegarda. Jednoho dne se rozhodla, že uvaří lektvar proměňování, aby tetu ohromila a vysloužila si od ní nový měděný kotlík. Jenže jak už to bývá, věci se nevydařily. Její věrný kocour Lucifer se po doušku z kotlíku proměnil v růžové, černě puntíkované prasátko, které pobíhalo po chaloupce a kvičelo na celé bažiny.
Amálka se snažila napravit svou chybu, ale žádné jí známé kouzlo nefungovalo. Aby mohla lektvar připravit znovu, potřebovala vzácnou přísadu – svítící houby z Jeskyně zla. Jeskyně však byla známá svými temnými chodbami a pověstmi o zlomyslném skřítku Práchylovi. Amálka neměla odvahu vydat se tam sama, a tak nasedla na koště a odletěla hledat pomoc na Malinový vršek.
U Stružinky našla své přátele – Škrholu, Mejlu i Trnoše. Když jim vylíčila, co se stalo, nezaváhali ani chvilku. Připravili se na cestu: do lampiček vložili svíčky, sbalili klubko provázku, aby podle něj našli cestu ven z jeskynního labyrintu, a Škrhola si do své síťky na zádech nezapomněl přibalit pár koláčů, "kdyby náhodou přišel hlad".
Společně se vydali hluboko do lesa. Stromy se nad nimi skláněly, kořeny jim překážely v cestě a vzduch voněl vlhkým mechem. Když dorazili k jeskyni, z níž vycházel chladný dech, Amálka se rozechvěla. "Musíme projít kolem Práchyla," zašeptala. "Říká se, že prská oheň a nerad má návštěvy."
Stružinka uvázala provázek u vchodu a odmotávala ho, jak postupovali hlouběji do temných chodeb. Každý krok doprovázelo kapání vody a šelest netopýřích křídel. Plamínky svíček se chvěly a na vlhkých stěnách tančily strašidelné stíny. Najednou se před nimi rozzářil shluk houbiček – zářil tak jasně, až to připomínalo hvězdnou oblohu v podzemí.
Než však stačili jásat, ozvalo se hluboké zavrčení. Ze tmy vystoupil Práchyl, podsaditý skřítek s vousy jako koště a očima planoucíma jako uhlíky. "Kdo ruší můj spánek?" zaburácel a plivl ohnivou slinu, která zasyčela na mokré skále.
Čtyřlístek ustoupil o krok zpět. Vypadalo to, že je s nimi zle. Vtom Stružinka sáhla do Škrholovy síťky a vytáhla koláč. "Nechceme tě rušit, ani ti ublížit," řekla tiše a podala Práchylovi voňavý koláček. "Jen potřebujeme pár houbiček, abychom napravili kouzlo a vrátili kocourovi zpět jeho podobu."
Skřítek podezřívavě koláč očichal. Pak ho zhltnul na tři sousta. Jeho čelo se vyhladilo a koutky úst se pohnuly do něčeho, co se podobalo úsměvu. "Když je to tak," zabručel, "vezměte si, co potřebujete."
Kamarádi rychle nasbírali několik svítících hub, poděkovali a po provázku se vrátili zpátky k východu. Práchyl už se zase uvelebil ve svém kamenném křesle a na zlomyslnosti zcela zapomněl.
Pod hvězdnou oblohou se vydali k bažinám. Amálka je všechny naložila na své koště – bylo to těsné, zejména s Mejlou, ale kouzelné koště uneslo celou partu a za chvíli už byli u chaloupky. Tam se hned pustily Amálka a Stružinka do vaření nového lektvaru. Musely však dávat pozor na Trnoše a Škrholu, kteří měli tendenci strkat nos do každého hrnce. Jen Mejla si spokojeně zdříml v křesle.
Konečně byl lektvar hotov. Amálka dala prasátku kapku kouzelné tekutiny a v tom okamžiku, s prásknutím a obláčkem kouře, stál na podlaze opět kocour Lucifer. Protáhl se a uraženě zamňoukal. Všem spadl kámen ze srdce.
Na oslavu Amálka připravila šípkový čaj a makové buchty podle receptu své tety Hildegardy. U stolu vyprávěla, že její teta není žádná zlá čarodějnice, ale moudrá léčitelka, která lidem pomáhá hojit jejich neduhy. Sama by jednou chtěla být tak dobrou bylinkářkou jako ona.
Kamarádi ji ujistili, že pokud bude stejně dobrá jako buchty, které upekla, je už nyní mistryní kuchařkou a bylinkářkou.
Když se přiblížil večer, přátelé se znovu usadili na koště. Mejla sice trochu brblal, ale představa dlouhé cesty pěšky ho rychle přiměla změnit názor. Za chvíli byli zpět na Malinovém vršku. Rozloučili se s Amálkou, Mejla s Trnošem zamířili do jeskyně, a Škrhola se Stružinkou usedli na lavičku před domečkem. Dívali se na rudý západ slunce a první hvězdy, které se pomalu rozzářily na nebi. Byli rádi, že i tentokrát všechno dobře dopadlo.
Radunčina taneční slavnost
Na Malinovém vršku zavonělo jaro. Květiny rozprostřely své barevné hlavičky a les se naplnil zpěvem ptáků. Šípková víla Radunka se rozhlédla po zelené louce a zvolala: "Přátelé, uspořádejme taneční slavnost! Ať je tu radost a smích!"
Nápad se zalíbil všem. Stružinka začala plést věnečky z květin, Škrhola slíbil napéci koláče a Mejla s Trnošem se pustili do čištění tanečního plácku před domečkem od větviček, kamení a jiného nepořádku, aby si někdo nevyvrtnul kotník nebo neukopl palec. Zpráva o jarní slavnosti se rychle roznesla a do lesa k domečku u šípkových keřů začali mířit hosté – nejen kamarádi z Malinového vršku, ale i zvířátka a lesní bytosti z okolí.
"Ale co hudba?" zamyslela se Stružinka. "Bez hudby se tančit nedá."
"O to se postaráme my!" ozvalo se ze křoví. Ježek si přinesl dvě větvičky a začal jimi bubnovat do dutého pařezu. "Já budu bubeník!" hlásil hrdě. Ševelínek si půjčil od Radunky její malou harfičku – jeho jemné prstíky kmitaly po strunách a z nástroje se linuly něžné tóny. Lišák Bonifác si stočil veliký list lopuchu do trychtýře a začal na něj troubit, jako by měl opravdovou trumpetu. A krtek, který měl sice slabý zrak, ale zato vynikající hudební sluch, se postavil před orchestr a začal všechny dirigovat.
Hudba se rozezněla po lese a bylo jasné, že slavnost bude veselá a nezapomenutelná.
Každý si začal zkoušet tanečky. Mejla se pohyboval pomalu a rozvážně, Trnošovi se pletly nohy tak trochu mimo rytmus, až se tomu všichni smáli. Škrhola se postavil doprostřed louky a zahlásil: "Teď uvidíte, co je pravý Škrholí tanec! Ať si ho každý vyzkouší!"
A začal předvádět:
- Tři žabí skoky dopředu a tři zpátky.
- Potom se narovnal, položil ruce na ramena a poskakoval jako sýkorka – tři skoky tam a tři zpátky.
- Nato se třikrát otočil doleva a třikrát doprava.
- Nakonec si stoupl s nohama od sebe, zvedl ruce vysoko nad hlavu a kýval celým tělem třikrát doleva a třikrát doprava.
Les propukl v smích a brzy se k Škrholovi přidali všichni – Stružinka, Mejla, Trnoš i Radunka. Vypadalo to, jako by do rytmu kývaly i větve stromů.
Pak začala samotná soutěž. Páry tančily jeden po druhém, každý se snažil ukázat něco nového. Smáli se a tleskali, když Mejla předvedl své rozvážné kroky, nebo když se Trnoš málem zamotal do vlastních ostnů. Ale když na louku vkročil urostlý dubový skřítek Dubník, všichni zpozorněli. Jeho kroky byly jisté a ladné, a když požádal Radunku o tanec, rozhostilo se ticho. Společně tančili do rytmu harfičky a bubínků tak krásně, že oči všech byly jen na nich.
"Podívej," pošeptal Škrhola Stružince, "oni mají oči jen jeden pro druhého." Stružinka se usmála a přikývla.
Hudba sílila, Bonifác troubil, ježek bušil do bubnu a Ševelínek hrál jako o život. Když Radunka a Dubník svůj tanec dokončili, ozval se dlouhý potlesk a smích. Vítěz se nevyhlašoval – každý tanec byl jedinečný a veselý.
Slavnost pokračovala ještě dlouho. Zvířátka i bytosti tančily pod hvězdami, hudba zněla do noci a les byl plný radosti. Radunka s Dubníkem si dlouho povídali o stromech a květinách, a v jejich očích bylo vidět, že se našli.
A tak na Malinovém vršku zavládlo jaro plné smíchu, hudby a přátelství.