🌊 Vítejte u příběhů vodníka Borečka

Nikdo vlastně přesně neví, kdy a jak se Boreček zjevil. Někdo říká, že se narodil z kapky rosy, která spadla do studánky v den letního slunovratu. Jiní tvrdí, že ho stvořila samotná Pšovka, když jí bylo nejhůř – protože potřebovala ochránce, který by slyšel hlas přírody.

Boreček není obyčejný vodník. Je to kluk s dobrým srdcem, veselou duší a smyslem pro spravedlnost. Má zelený šos, klobouk s červenou stuhou, a i když má rád legraci, vždycky pomůže, když je potřeba. Ať už jde o lesní zvířátka, smutného mlynáře nebo nepořádek v říčce.

Odkud se přesně vzal? Možná z naší touhy chránit to, co máme rádi – přírodu, klid a kouzlo dětství. Možná se zrodil z příběhů, které čekaly na někoho, kdo jim dá hlas.

A možná... možná tu byl vždycky. Jen jsme ho dřív neviděli.

📖 O čem je kniha?

Knížka o vodníkovi Borečkovi obsahuje šestnáct pohádkových příběhů, které spojuje jedno – láska k přírodě a touha pomáhat tam, kde je třeba. Boreček v nich potkává dobré i zlobivé lidi, nepořádné rybáře, pytláky i zvířátka v nesnázích. Ale vždycky se snaží najít řešení, které je spravedlivé a poučné.

Příběhy jsou psané pro děti, ale potěší i dospělého, který si rád zavzpomíná na dobu, kdy ještě víly tančily u tůní a skřítci bránili les. Jsou krátké, srozumitelné a doplněné krásnými ilustracemi.

Vodník Boreček a tajemství Žežulkovského mlýna

Psal se rok 1620. Na břehu říčky Pšovky stál starý, maličký mlýn, který právě koupil mlynář Matěj Žežulka. Byl to šikovný a pracovitý muž, který se s manželkou a dvěma dětmi chystal začít nový život. Mlýn však skrýval tajemství, o němž Matějovi nikdo neřekl – v jeho zdech se ukrývalo temné strašidlo, které zde přebývalo už po mnoho let.

Hned první noc po nastěhování prožila rodina strastiplné chvíle. Jakmile Matěj ulehl a zavřel oči, z koutů mlýna se začalo ozývat skřípání, tiché kroky a podivný smích. Tyto děsuplné zvuky pronikaly až do morku kostí. Druhou noc začalo strašení opět a ještě silněji-pytle s moukou se samy převracely, mlýnské kolo se zastavovalo bez zjevné příčiny, a jednou se Matějovi dokonce zdálo, že zahlédl nějakou postavu vznášející se vzduchem, jako přízračný závoj. Jakmile na ni promluvil, zmizela v temnotě.

Vyčerpaný a zoufalý Matěj se svěřil sousedům. Ti však jen krčili rameny.
"O tom mlýně se od nepaměti říká, že je prokletý," pravil jeden z nich.
"Šimon Nedvěd ho prodal, protože tam straší," dodal druhý. "Jedna zatracená duše si tam odpykává trest – musí ve mlýně bloudit až do skonání věků." Ale jak Matějovi pomoci to nikdo z nich nevěděl.

Jednoho dne potkal Matěj starou bylinkářku Marii, známou svou moudrostí. Když vyslechla jeho trápení, tiše pronesla:
"To strašidlo je duše člověka, který za života páchal zlé skutky. Dokud nezjistíš jeho jméno a neodpustíš mu, nenalezne pokoje – a ty také ne, Matěji."

Ale jak zjistit jméno někoho, kdo už dávno zemřel? Matěj byl zoufalý, ale nevzdal se. Věřil, že existuje způsob, jak tajemství odhalit.

Jednoho večera, když se procházel podél říčky Pšovky, zahlédl v měsíčním svitu cosi zvláštního – v rákosí se zmítalo malé zelené stvoření. Byl to malý vodníček Boreček, který se zamotal do pytláckých sítí. Matěj neváhal, vlezl do vody, rozmotal síť a osvobodil stvoření, o němž slyšel vyprávět ve starých báchorkách.

Boreček se chvíli vzpamatovával, a pak vděčně pravil:
"Jak ti mohu oplatit tvou dobrotu?"

Matěj mu pověděl o strašidle, které sužuje jeho rodinu. Boreček se zamyslel a usmál.
"To je něco pro mě. My vodníci známe tajemství, na která už lidé zapomněli. Pomohu ti."

V noci se Boreček vplížil do mlýna a ukryl se v koutě. Pozoroval, jak mlhou zahalené strašidlo tiše obchází místnost. A pak začalo mluvit samo k sobě:
"Nikdo neví, že jsem býval Jan Hromádka, lakomý kupec, který okrádal chudé! Nikdo už nevysloví mé jméno a neodpustí mi mé zlé skutky – a tak má duše nemůže nalézt klidu."

Boreček se tiše vytratil zpět do řeky a ráno vše pověděl Matějovi.

Ten téhož večera sebral odvahu. Když se mlýnem opět začaly rozléhat přízračné zvuky, zvolal:
"Jene Hromádko! Znám tvé jméno!"

Mlžný stín se zastavil a pomalu se obrátil k Matějovi.

"Vím, co jsi prováděl za života," pokračoval Matěj. "Ale odpouštím ti. Odpouštím ti všechny křivdy, kterých ses dopustil. Odpouštím i za ty, kdo ti už odpustit nemohou. Můžeš odejít v pokoji."

Strašidlo se usmálo, jako by chtělo poděkovat. Pak se pomalu rozplynulo – jako pára nad hrncem. A mlýn se ponořil do ticha.

Od té doby žil Matěj se svou rodinou v klidu a míru. A vodník Boreček? Zůstal Matějovým věrným přítelem a dohlížel na to, aby se v okolí říčky Pšovky všichni chovali k přírodě s úctou a respektem.
Kdo ví – možná jeho duch stále bdí nad mokřady ve Velkém Borku i v dnešních dnech.

Vodník Boreček pomáhá bludičce Aničce

Jedné letní noci se mladý vodník Boreček vydal na noční obhlídku svého panství. Noc byla teplá a voňavá, tráva byla ještě prohřátá od slunce a ve vzduchu se nesla směsice vůní lučního kvítí. Boreček si užíval kouzelnou atmosféru letní noci, kdy všechno bylo jiné, tajemnější a plné života. Na nebi se třpytily hvězdy a v jejich světle se leskla klidná hladina říčky Pšovky.

Cestou naslouchal zvukům noci. Žabí samečci u tůně vedli svůj nekonečný souboj o to, kdo má zvučnější hlas. Cvrčci spustili svou písničku tak silně, že Borečkovi na chvíli zalehly uši. Letní noc byla plná melodií přírody a Boreček si je vychutnával plnými doušky.

Když už měl své panství téměř zkontrolované, jen tak tak se vyhnul postavě, která seděla na vývratu u břehu říčky. Byla to bludička Anička. Dlouhé světlé vlasy jí splývaly po ramenou, lampička v ruce nesvítila a ona tichounce štkala.

Boreček k ní přistoupil a zeptal se: "Aničko, copak se ti stalo?"

Bludička si setřela slzu cípem šatiček a vysvětlila mu, že zakopla o vývrat a její plamínek z lampičky utekl. A jak je známo, bludičky bez svítící lampičky netrefí domů. "Teď jsem tu uvězněná, nemůžu zpět," vzlykla nešťastně.

Boreček se zamyslel. "Neboj se, Aničko, pomůžu ti ho najít."

Rozhlédl se – a koutkem oka zahlédl mihotající světélko. Ale místo toho, aby zůstalo malým plamínkem, se začalo zvětšovat a nabývat tvaru. Borečkovi došlo, že se stalo něco, co se rozhodně stát nemělo – plamínek se proměnil v ohnivého kohouta! Ten si to sebevědomě štrádoval přímo k seníku u říčky, kde byla uskladněná sláma.

Boreček s Aničkou se okamžitě rozběhli za ním. "Kohoute, počkej, vrať se do lampičky!" volala Anička, ale ohnivý kohout si nevšímal jejich proseb. Rozpřáhl křídla a už už se chystal natropit velkou neplechu.

Boreček věděl, že domluva někdy nestačí. Sáhl po lahvičce poslední záchrany, kterou vždy nosil u sebe – pro případ, že by se ocitl daleko od vody a hrozilo by mu vyschnutí šosu. Opatrně odzátkoval lahvičku a z ní vytryskl velký pramen vody. Boreček zkropil ohnivého kohouta, ale jen tak, aby se znovu proměnil v malý plamínek.

Teď už zbývalo jen ho chytit – ale to nebylo tak snadné. Boreček s Aničkou ho honili kolem seníku, plamínek se zmítal a prskal, ale nakonec se ho podařilo opatrně sebrat a vrátit zpět do lampičky. Chvíli ještě zlostně poblikával, ale pak se uklidnil a poslušně se usadil uvnitř.

Anička si oddechla a podívala se na Borečka s vděčností v očích. "Děkuju ti, Borečku. Bez tebe bych se domů nedostala." Pak ho překvapila něčím nečekaným – dala mu jemnou hubičku na tvář. Boreček v tu chvíli celý zrudl a nevěděl, co říct.

Bludička se na něj usmála a s lampičkou v ruce pomalu zmizela v nočním oparu. Boreček tam chvíli stál, stále trochu červený, a sledoval, jak se světýlko její lampičky vzdaluje.

Nakonec dokončil obhlídku svého panství a vrátil se domů. Posadil se na svou oblíbenou vrbu u říčky a znovu naslouchal letní symfonii přírody. S úsměvem si pomyslel, že noc byla skutečně kouzelná – a byl rád, že mohl opět někomu pomoci. A kdo ví – možná se dnes mezi nimi zrodilo i nové přátelství.

Vodník Boreček pomáhá bobří rodince

Jednoho dne si mladý vodník Boreček při své ranní obhlídce revíru všiml, že se bobří rodinka rozhodla postavit svou hráz na místě, které se mu vůbec nelíbilo. Pokud by ji dokončili, říčka by se vylila z břehů a zatopila by pole vesničanů, kteří by tak přišli o svou úrodu. To by znamenalo velkou pohromu pro obyvatele Velkého Borku.

Boreček si sedl na břeh a zavolal na bobra Bořivoje, hlavu rodiny. "Bořivoji, kamaráde, tohle místo pro hráz není dobré! Pokud ji zde dokončíte, zatopíte pole sedláků a připravíte je o jejich obživu."

Bořivoj byl zpočátku nesvůj. "Ale Borečku, naše rodina potřebuje domov. Tady je voda klidná a blízko jsou mladé vrby, jejichž větve se nám dobře hodí ke stavbě."

Boreček přikývl. "Rozumím, že potřebujete domov, ale určitě spolu najdeme lepší místo, kde nebude nikdo trpět."

A tak se Boreček s Bořivojem vydali hledat nové místo pro bobří hráz. Putovali podél říčky, prozkoumávali zátočiny a klidné tůně, kde by bylo dostatek vody a potravy. Cesta však nebyla jednoduchá.

Když dorazili na jedno z možných míst, zaslechli šramot a podivné zvuky. Opodál rylo v zemi mohutné divoké prase. Boreček s Bořivojem se ukryli za strom a sledovali, co se děje. Prasátko si hledalo něco k snědku, ale zároveň rozrývalo pole sedláka Jíry, který zde měl zasazené brambory.

"Ach ne, tohle také není dobré," povzdechl si Boreček. "Pokud tu divočáci zůstanou, Jíra přijde o celou úrodu. Musíme je přesunout jinam."

Kanec Pepa však nebyl ochotný pole opustit. "Tady je spousta dobrého jídla, proč bychom měli odcházet?" odsekl nevrle.

Boreček se zamyslel a rozhodl se použít malou lest. Mávl rukou a přičaroval kanci a jeho rodině oslí uši. "Tohle pole je zatíženo kletbou," vysvětlil. "Kdysi tu sedlák trápil svého osla, a tak kdokoli zde zůstane a způsobuje škodu, narostou mu oslí uši."

Pepa byl vyděšen. "Jak se jich zbavíme?" zakvičel.

"Musíte napravit, co jste způsobili. Uveďte pole do původního stavu, aby brambory mohly růst dál a sedlák nepřišel o úrodu," odpověděl Boreček.

Divočáci se s neochotou pustili do práce, pečlivě zahladili rozrytou půdu a ujistili se, že žádné další škody nevzniknou. Jakmile dokončili svou práci, Boreček tajně odčaroval jejich oslí uši.

Poté se Boreček s Bořivojem vydali dál hledat vhodné místo pro bobří rodinu.

Cestou také ukázali prasátkům nový domov u lesní louky, kde široko daleko nikdo nebydlel, a tak nemohli nikomu ublížit. Kanec i jeho rodina byli spokojení s novým místem plným kořenů a úkrytů, kde mohli nerušeně žít. Dokonce tam bylo i kaliště což jsou pro prasata učiněné lázně. Potom se rozloučili s Borečkem a ten s Bořivojem pokračoval v cestě.

Nakonec Boreček s Bořivojem dorazili k rozšířenému meandru říčky, kde voda proudila klidně a byly zde i vrby, které bobři potřebovali ke stavbě. Nebylo zde žádné pole ani lidská obydlí

Tohle místo je perfektní!" zvolal Bořivoj radostně.

Boreček se usmál. "Vidíš, stačilo hledat a našli jsme místo, kde budete mít domov a nikomu neublížíte."

Bobří rodinka se pustila do stavby nové hráze, zatímco Boreček se spokojeně vydal zpět ke svému domovu. Věděl, že dnes opět pomohl nejen přírodě, ale i lidem z Velkého Borku.