🌿 Vodník Boreček II – Nová dobrodružství ze staré říčky

Milí čtenáři,
možná si ještě pamatujete na malého vodníčka Borečka – veselého kluka v zeleném šosu s cylindrem na hlavě, který chrání přírodu, pomáhá zvířátkům a potírá nepořádek v lesích i potůčcích.

Boreček je zpět!
V novém pokračování se vydává do dalších dobrodružství, potkává nové lesní přátele i záhadné bytosti. Jeho příběhy jsou zábavné, laskavé a plné kouzla starých časů – takové, jaké máme rádi.

Pohodlně se usaďte a vydejte se s námi zpět k říčce Pšovce, kde Boreček nikdy nezapomíná, co je správné, a kde i obyčejný list nebo kamínek může skrývat neobyčejný příběh.

Boreček a včelí roj u školy

Jednoho teplého jarního rána, když rozkvetly lípy na návsi, se ve vsi pod Harasovem stala nevídaná věc. Nad školní budovou se znenadání objevil roj včel. Nejdřív se jen zlehka snášel nad lipami, ale pak se celé hejno usadilo přímo před školními dveřmi – v těžké voňavé hroznu.

Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby právě ten den neměly děti psát písemku z násobilek.

Jenže děti do školy nešly. Báli se projít kolem hučícího roje, který vypadal, jako by hlídal vchod jako zlatá stráž.

"To je neštěstí!" lomila rukama paní starostka. "Kde je včelař Kápička, když ho nejvíc potřebujeme?"

"Odjel do města prodávat med," hlásil ponocný Karel.

"Tak to budeme muset nějak vyřešit sami. Pane Karle, nemohl byste roj odstranit?" požádala starostka.

Ponocný Karel byl statečný muž a své obuškové řemeslo bral poctivě. Vzal pytel, deku, klacek a jal se roj sundat.

Za chvíli běhal kolem školy s rudým nosem, několika žihadly a novým respektem ke včelám.

Možná právě to žihadlo, které dostal přímo do čela, mu v hlavě zažehlo zvláštní nápad: "Včely se potí, protože lidé se potí. Ale vodníci ne. Ty by včely neštípaly!"

A tak bylo rozhodnuto. Pro Borečka se muselo rychle doběhnout!

Děti Hanička a Olda dostali důležitý úkol. Běžet k říčce Pšovce a přivolat vodníka. Hanička běžela jako vítr, Olda trochu méně – přeci jen, když nemusíš do školy, nechceš tolik spěchat.

Když se zadýchaní dostali k Borečkovi a všechno mu vyprávěli, Boreček se zamyslel, poškrábal si bradu a nakonec přikývl.

"Dobře. Pomůžu vám. Ale nejdřív musím něco připravit."

Na břehu říčky si Boreček vybral kus duté klády. Očistil ji, vyhloubil v ní vchod, vystlal mechem a zaklopil kůrou – aby měl roj kam se přestěhovat. Teprve potom si přehodil přes rameno housličky a vyrazil do vsi.

Tam už to vřelo. Včely hučely, děti kvílely, starostka mávala rukama a ponocný si držel čelo.

"Ustupte všichni, nechte mě být chvíli sám," požádal Boreček klidně.

Pak otevřel pouzdro, vytáhl své housličky a začal hrát.

Melodie byla tichá a něžná jako jarní vítr. Včely zmlkly, přestaly poletovat a roj se uklidnil. Jako by se zhluboka nadechl sladkého tónu.

Boreček pokynul ponocnému, který mu tiše podal pytel. Boreček pak opatrně setřásl celý roj do pytle, zavázal ho, schoval housličky a vydal se zpět k říčce.

Tam opatrně přemístil roj z pytle do připraveného úlu z duté klády, zaklopil otvor kůrou a nechal včelí královnu v klidu zabydlet.

O pár dní později, když už bylo jasné, že se roj uklidnil a začal létat pro pyl a nektar, se na břehu u Borečkova domova objevil ponocný Karel.

"Jménem celé vesnice ti děkuju," řekl slavnostně a předal mu koláče od paní starostky.

"A od Kápičky mám vzkaz: prý si ten roj můžeš nechat. Za odměnu," dodal ponocný.

Boreček se usmál. Měl o starost víc, ale taky nový přívětivý bzukot kolem sebe – a k tomu domácí med, který chutnal jako ta nejčistší říční pohádka.

Boreček a rusalka Milada

V horkém létě, kdy i vážky zpomalují svůj let a voda v říčce Pšovce líně omývá kameny, se Boreček toulal kolem starého mlýna. Jeho zelený šos vlál ve vánku, cylindr s červenou stužkou si trochu naklonil do čela, aby mu nespadl, a nohy mu cupitaly po břehu, kde se mu pod nohama leskly kamínky jako skleněné perly.

Dole pod jezem, kde voda padala dolů přes široký práh a tvořila hlubokou tůň, bylo ticho. Až nezvyklé ticho. Boreček se zarazil. Tady obvykle skákaly ryby, vrby šuměly a žáby kuňkaly. Teď však… nic. Jen voda šeptala cosi zvláštního. Jakoby zpívala.

"Tady něco nehraje," zabručel Boreček a sedl si na břeh. Nastražil uši. Mezi šploucháním zaslechl tichou melodii. Smutnou. Něžnou. Zněla jako šepot někoho, kdo si zpívá jen pro sebe, aby nezapomněl, jaké to je mít radost.

Boreček se zamračil. "Tohle není obyčejný šum. Tady pod jezem někdo žije. A myslím, že to není kapr."

Nazul si své vodnické boty a pomalu se ponořil do chladné vody. Pod hladinou byl svět jiný – zelený, tichý, mihotavý. A tam, mezi kořeny staré vrby, zahlédl ji.

Byla krásná. Jako stvořená z vody a světla. Dlouhé zelenavé vlasy jí splývaly po ramenou, oči měla jako hluboké studánky. Rusalka. Dívala se na něj plachým pohledem a ani nedutala.

"Jmenuju se Boreček," řekl tiše vodník a sundal si klobouk na pozdrav. "Nechci ti ublížit. Jen jsem slyšel tvůj zpěv."

Dívka chvíli mlčela. Pak tiše odpověděla: "Já jsem Milada. A zpívat už nesmím."

"Proč bys nesměla?" podivil se Boreček a připlaval blíž.

Milada se smutně pousmála a ukázala na proutěnou skříňku mezi kameny. V ní měla složené malé poklady – knoflík s labutí, kousek hřebínku, starý zpěvník, ve kterém byly noty vybledlé jako vzpomínka.

"Kdysi jsem zpívala tady u náhonu. Lidé říkali, že to zní krásně. Ale pak jednou… přišly děti. Slyšely mě, ale smály se. Řekly, že zpívám divně. Hodily po mně kámen. A od té doby se skrývám."

Boreček svraštil čelo. "To byly hloupé děti. Ale ne všechny jsou takové. Znám jednu holčičku – jmenuje se Anička. Ta by tě poslouchala srdcem."

Milada zavrtěla hlavou. "Bojím se."

"Tak to zkusíme pomalu," navrhl Boreček. "Přivedu ji zítra. Nebude vědět, že jsi tady. Jen si sedne na břeh a zazpívá. A ty budeš poslouchat. A když budeš chtít… můžeš se přidat."

Druhý den večer, když se slunce sklánělo ke korunám stromů, přišla Anička k jezu. Boreček ji poprosil, jestli by mu nezazpívala písničku, kterou zná od maminky. Holčička si sedla na balvan, nohy máčela ve vodě a zpívala tichounce, skoro jako vánek:

"Teče voda mezi stromy,
nese zpěv až do tůně,
někdo zpívá do hlubiny
dívka krásná, tam prý je."

Voda se lehce zachvěla. A pak… zazněl tón. Jeden jediný tón, čistý jako skleněná kapka. Přidal se k písni jako stříbrná nitka. Anička zpívala dál, aniž by se otočila. Usmívala se.

Z vody se na chviličku vynořila Milada. Vlasy jí zářily v posledních paprscích slunce. V očích měla slzy – ale nebyly smutné. Byly to slzy radosti.

"Děkuju," zašeptala a zmizela zpátky pod hladinu.

Od té doby se u starého jezu večer ozývá zpěv. Někdy je sotva slyšet, jindy zní jako árie pro celou říčku. Milada zpívá znovu. A ti, kdo naslouchají srdcem, uslyší víc než jen hlas. Uslyší příběh.

A Boreček? Ten si sedá opodál, nohy má ve vodě, klobouk na koleni a usmívá se. Věděl, že jedna písnička může změnit svět. Aspoň ten malý pod jezem.

O labuti s černým pírkem

Jednoho odpoledne, kdy slunce pálilo, že by i vážka padla vedrem, a vzduch se nad loukami tetelil horkem, seděl vodníček Boreček na břehu říčky Pšovky a chladil si nožky ve vodě. Vítr nikde, jen sem tam zavzdychala tráva a z nedalekého křoví zakvičel strnad.

Boreček si právě máčel klobouk, když tu se hladina před ním zavlnila. Nejprve jen jemně, jako když ryba vydechne pod leknínem, pak víc a víc – až se z vody vyhoupla známá stříbrná hlavička. Pstruh Toník!

"Borečku," vypískl Toník, "mám pro tebe vzkaz od vodníka Pentličky. Prý se u něj v Harasově objevila labuť – ale ne jen tak ledajaká. Je alabastrově bílá, jako by ji vytesali z měsíčního svitu. Ale má jedno černé pírko v křídle… a to, kamaráde, je zlé znamení. Znamení temných sil."

Boreček si zamyšleně promnul bradu. "Temné síly… to by mohla být pěkná šlamastika," zabručel.

Hned se zvedl, oprášil klobouk, zahvízdal na rákosí a zamířil k Bludičce Anežce. Ta právě tkala z rosy a paprsků mlhy jemné závoje pro jitřní kapradí.

"Anežko," povídá, "musím pomoci kamarádovi Pentličkovi do Harasova. Dohlédni mi prosím na náš revír, ať se tu nic nesemele, dokud budu pryč."

A vydal se proti proudu říčky.

Cesta ubíhala pomalu, neboť slunce pálilo a voda se líně valila mezi kameny. Vtom uviděl Boreček raka Radka, jak se zoufale zmítá v zamotané rybářské síti. Očička měl plná slz a klepeta slabá.

"Borečku, pomoz… už nemůžu…"

"I to se ví, že pomůžu," řekl vodníček rozhodně a opatrně Radka osvobodil. "A víš co? Pojď se mnou. Jdu za Pentličkou a možná budeš potřebný."

Radek neváhal. Cesta ve dvou hned lépe ubíhá.

Už se blížili k Harasovu, když Boreček zaslechl tiché kňourání. Na mělčině uvízl čáp, nohy zabořené do bahna. Marně mával křídly.

"Co tam děláš, čápe?" zavolal Boreček.

"Jmenuju se Hynek. Lovil jsem si žáby a zahučel jsem do bláta. Pomůžeš mi?"

"Samozřejmě!" zvolal Boreček a společně s Radkem čápa vytáhli. Ten se celý natřásl, odklepal bláto a vděčně se uklonil.

"Rád bych vám to oplatil. Kam máte namířeno?"

"Na pomoc vodníkovi Pentličkovi – něco s temnými silami. Tvá výška a rozhled by se mohly hodit."

"Tak jdu s vámi," pokývl čáp.

Když dorazili k Harasovskému rybníku, spatřili ji. Na klidné hladině klouzala nádherná bílá labuť – a v jejím levém křídle zářilo černé pírko. Vypadala jako sen, kterému někdo přimaloval stín.

"Rád tě vidím, Borečku," vítal ho vodník Pentlička. "Tady bude každá pomoc dobrá."

Boreček přistoupil k vodě. Labuť se k němu pomalu přibližovala. Když byla nejblíž, zachytilo černé pírko sluneční paprsek a rozzářilo se stříbrně. Boreček si vzpomněl na píseň, kterou ho kdysi učil Pentlička. Začal ji tiše zpívat.

V tom se labuť zachvěla, roztáhla křídla – a z vln vystoupila dívka. Měla vlhké oči a smutný úsměv.

"Jsem Lilien," řekla, "ale jen na chvilku."

Vyprávěla jim, že kdysi bývala vodní vílou. Tančila při měsíčku a chránila prameny, dokud si jí nevšiml starý blátošlap Kazimír. Zamiloval se – ale ona jeho city neopětovala. Kazimír ji za trest zaklel do podoby labutě. Osvobodit ji může jen ten, kdo ji miluje celým srdcem, kdo jí černé pírko vytrhne – a nikdo u toho nesmí být. Jinak kletba trvá.

"A proč jsi si ho nechtěla vzít?" zeptal se Boreček.

Lilien pohlédla do dálky. "Protože miluju jiného. Jmenuje se Florián. Rybářský synek. Chodil se na mě dívat, když jsem tančila na naší tůni. Myslel si, že o něm nevím. Ale já ho viděla... a zamilovala se taky. Než jsme si mohli cokoliv říct, zasáhl Kazimír."

Boreček přikývl a řekl: "Pošleme pro něj."

Utrhl březovou kůru, vzal uhlík a napsal vzkaz. "Hynek, ty víš, kde ho hledat. Leť!"

A zatímco Hynek letěl, začali Boreček, Radek a Pentlička stavět přístřešek – skrytý, tichý, položený mezi rákosím. Takový, aby skryl lásku a osvobodil vílu.

Když se Hynek vrátil, měl dobré zprávy: Florián už běží lesem, div ho nohy nebolí.

A opravdu, sotva dokončili přístřešek, Florián dorazil. V očích měl odhodlání a srdce bušilo láskou. Boreček mu vše vysvětlil, pak ustoupili do povzdálí.

Florián vstoupil do přístřešku a začal tiše zpívat. Labuť vplula dovnitř. Ticho. Jen smutná melodie, která oznámila, že pírko je venku.

Všichni zapomněli, že se musí spálit.

Naštěstí Radek byl duchapřítomný – popadl dva křemeny a křísal tak dlouho, až zbylé uhlíky vzplály. Florián vhodil černé pírko do ohně.

Ozval se řev, nebe potemnělo, zablikalo blesky – a pak náhle klid. Obloha se vyjasnila a z přístřešku vyšla Lilien – víla. Usmála se, padla Floriánovi do náruče a on ji pevně objal, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.

"Děkuji vám," řekla dojatě. "Díky vám jsme spolu."

Rozloučili se s Borečkem, Radkem, Hynkem i Pentličkou – a vydali se domů, tam, kde budou tančit spolu, kdykoli vyjde měsíc.

A Boreček? Ten si s Pentličkou sedl na pařez, vypili puškvorcový čaj, popovídali si – a pak se Boreček vydal zpátky. Anežka s ponocným Karlem už ho vyhlíželi.

A to je, milé děti, konec pohádky o labuti s černým pírkem.

Knížku mám teprve rozepsanou.